Jsem spokojená, jedinná moje obava je, aby to vydrželo co nejdéle. Zrovna včera jsme měli debatu na dané téma, poprvé v životě jsem včera po rozhovoru s jedním bankéřem asi pochopila, proč je pro některý typ lidí (teď neřeším příjmy) vhodnější nájemní bydlení než pořízení si vlastního. S tím jsme pak s MM pokračovali jak to máme my a zjistili jsme, že jedinný nedostatek, který vnímáme v našem životě, není zatížení vlastnictvím nemovitosti, ale nadváha. Vzhledem k tomu, že nás doposud - jsme 50+ - neomezuje výrazněji zdravotně, nějak nemáme motivaci to řešit - v tom jsme oba stejně líní. Od dvou dětí máme po jednom vnoučeti, oba jsou ženatí, zajištění (vlastními silami) dcera žije s partnerem, pořídili si společné bydlení, ještě je jednou nohou doma jedno mládě - vysokoškolák. Jinak děláme práci, která nás jakž takž baví (MM má ze své práce moc rád jednu její část, bohužel nelze ji oddělit od byrokracie, kterou nenávidí, já mám sice to co mne živí jako celkem nudnou rutinu, ale jednak ji mohu dělat doma a své ostatní ambice ventiluju v rámci volnočasovky, která mi bohatě nahradila jedinné velké zklamání v životě) a s údivem jsme zjistili, že za dva roky, pokud se nic nesesype a vydržíme stávající tempo, si budeme moci dovolit téměř nepracovat. Stačí k tomu, pokud budeme i nadále tolerovat pronájem části domu. To je věc, která běží už něco přes dva roky, řešili jsme, že je to "na zkoušku", po rekonstrukci, jestli tak budeme schopni fungovat v důchodu, a zvykli jsme si natolik, že nevidíme důvod, proč s tím nepokračovat, byť trochu jinak, než teď. Dobíhají nám závazky napojené na velkou rekonstrukci domu, díky které je velmi nepravděpodobné, že by dům potřeboval nějakou další velkou opravu v příštích třiceti letech, průšvihy typu živelných katastrof jsou kryté pojistkami - ještě nás tedy čeká jedna nová kuchyň, ale ta už je "započítaná" do těch dvou let. Pak to vypadá, že bychom mohli dál dělat moji práci a za zhruba týden práce v měsíci si nadále vydělávat na celkem pohodový aktivní život. Vypadá to asi, že jsem spadla z maliny naznak, když píšu, že jsme si to uvědomili včera. Ale já mám pořád v hlavě to, že v nějakém okamžiku jsme museli hyppotéku podepsat tak, že ji máme do 72 let. Mne to strašně trápilo a nedokázala jsem odhlédnout pocitově od rozdílu našich mandatorních výdajů teď a toho, kdy nám zůstane jen ta hypotéka(ve výši nižšího pronájmu malého bytu) a běžný provoz. Korona nám ukázala, že nás pořád baví být spolu většinu doby a spolu pracovat. Jsem vděčná osudu a moc držím palec i vám ostatním, abyste se probojovali k pohodovému bytí.