Učím dva lidi "ještě ne středního věku, ale už žádné studentíky" (no, prostě cca třicátníci :) ) jednu lekci týdně, tj. ne tedy hodinu, ale 1,5 h. A stačí to a postupují, hlavně ten jeden, opravdu dobře a rychle, po 9 měsících jsou schopni docela hezké domluvy. A to tedy domácí úkoly dělají veelmi liknavě, obvykle udělají tak každý druhý až třetí, a že by se francouzštině věnovali mimo tu jednu lekci jen tak...dost pochybuju

Snažím se jim to vytvořit hodně na míru, jednomu velmi pomáhá, když mu slova zasazuju do kontextu, ukazuju, jaká česká se z nich třeba vyvinula, nebo naopak ze kterého latinského vzniklo a v jakém jiném jazyce vzniklo ze stejného kořene jiné slovo...
druhému pomáhá, když trénujeme právě konverzačně, když mu vytvořím třeba věty, které se vztahují k jeho reálné osobní situaci a může se do nich vžít, nebo které jsou vtipné právě těmi interními vtipy, které mezi námi jsou (jsme blízcí přátelé)...

Mluvím na ně prakticky skoro pořád francouzsky a čtu s nimi reálné texty, žádné dětské procvičovací, a prostě se snaží oba hlavně vnímat celkový smysl a netočit se na detailech. (Ale ta záloha mé češtiny na dotazy tam samozřejmě je :) )
Myslím, že nejvíc jim sedí, že s nimi jednám jako s dospělými a že na ně nesnižuju nároky preventivně. A že jim francouzštinu zasazuju do reality, třeba jim dám francouzský recept na naprosto neznámou lokální specialitu a nezajímá mě, jakou cestou se s tím poperou, ale chci následně správný upečený výsledek ve správném tvaru a tak. Dneska budeme číst kapitolu z knihy o Monetově životě v Giverny. A vím, že to zvládnou po třičtvrtě roce jedné lekce týdně :) Možná pak zkusíme malovat.

Učila jsem kdysi i děti, to bylo zas úplně jiné, učila jsem i paní, která právě milovala a nutně potřebovala do mrtě analyzovat strukturu jazyka a bez toho nebyla schopna mluvit... každý to má nějak a to je právě obrovská výhoda individuální výuky, že jim to každému můžu chystat podle jeho učebních potřeb :)