Včera jsem dočetla Dědinu od Petry Dvořákové (v úterý nad ránem jsem dočetla jejího Chirurga a ten mě bavil víc) a plynule načala Houbařku od Viktorie Hanišové. Knihy i vybírám na doporučení známých nebo tady na Rodině a pak je projedu databází knih a přečtu si recenze. Během roku čtu zoufale málo a teď o prázdninách se to snažím dohánět. Nepřeháním to s množstvím, ale těch knih je tolik, tolik(!), co bych si chtěla přečíst. V posledních týdnech se mi líbil Tatér z Osvětimi (ale čekala jsem větší pecku), na jaře mě nejvíc dostal Šikmý kostel a po něm asi Hana. Plus jsem si střihla Nebe nezná vyvolených a lituju, že jsem ho nečetla před 20 lety.

Dneska jsem dostala tip na knihu Myslela jsem, že tě znám, od Penny Hancock. Četl jste někdo?

Jo a nedávno tu někdo psal o jedné údajně dobré knize a já to zaboha nemůžu najít a nemám se čeho chytit. Svět po nějaké katastrofě, část lidí je neplodných, rodí se zdeformované děti, někdo pracuje na těžbě nějakého nerostu... neříká vám to někomu něco?