Myslim, že to je u těch hlubších problémů typické. Chceš to řešit, nevíš jak, nevíš, co ti pomůže, ale víš, že to nemůžeš nechat být.
A zároveň se bojíš jít do konfrontací, do rizika, že tě to ještě více oslabí.
Vlastně jsem v poslední době bojovala s něčím podobným, akorát s jiným problémem. Neustálá změna názorů na situaci, neustálé řešení jak to uchopit, co řešit a neřešit a totální guláš v hlavě. Každý říkal něco jiného a neustále jsem prehodnocovala, co už jsem udělala či řekla. Nakonec mi dílem pomohl můj psycholog a dílem čas, zvyk na novou situaci a vykládací karty. Zní to hloupě, ale vždycky jsem se nad tou kartou zamyslela, zhodnotila ten problém a nakonec učinila rozhodnutí, které beru jako fakt, že to tak má být. Zní to asi divně, ale pomáhá mi to. Karty vlastně nikdy neřeknou, jak se mám rozhodnout, ale pomohou mi se zamyslet, někdy i z jiného pohledu. Beru to jako obezličku.