Přidat odpověď
Každý o tom najednou věděl a když náhodou nevěděl, tak máma (jak byla v šoku) o tom mluvila. Venku před, pro mě, cizími lidmi. Vždycky jsem jí mačkala ruku a ona jen na mě koukla, z ty ruky se vyměnila a mluvila dál. Doma už jsem o tom mluvit zase nemohla. Hlavně jsem to nechtěla původně říct nikomu, ale nevěděla jsem, jak zneškodnit zničené spodní prádlo. Byla jsem malá a bála se ho schovat kamkoli, vyhodit. Měla jsem v hlavě, že kalhotky se nevyhazují, že je to špatně, hodně špatně. Když mi po dlouhém přemlouvání slíbila máma, že to tajemství nikomu neřekne, tak jsem jí to docela s lehkostí řekla. To co nastalo, to informování otce, babičky, policie a další, to vůbec neodpovídalo mým představám. Ještě v páté třídě to z ničeho nic vytáhla spolužačka v jídelně, kde byly i ostatní třídy a křičela, že jsem si všechno vymyslela (byla bohužel pozvaná k výslechu ona a ještě jeden kamarád) a že trpěli oni všichni. Samozřejmě k té věci došlo, aniž si něčeho všimnuli, samozřejmě že to dělal jen mně. Společné jsme měli jen to odpoledne a stejný dvůr.
Nedokázala jsem jí v té jídelně ani nějakým způsobem umlčet.
O tom se dá psát román 😕
Předchozí