Přidat odpověď
Toar, šestileté holčičky, ani jinak staré, to neřeknou, protože se bojí. Psala jsem tady svůj příběh už kdysi a teď jsem si myslela, že svojí troškou do mlýna nepřispěju, ale bylo mi právě šest, když jsem byla znásilněná otcem poprvé. Už před tím mě osahával, ale v těch šesti to bylo komplet. Byla jsem hodně poraněná, nemusela jsem nic říkat, bylo to prostě vidět na oblečení. Já dokonce v té nemocnici skončila a pamatuju si, jak jsem ležela na lehátku, roztažené nohy, do mě koukali dva doktoři a ještě okolo byly zdravotní sestry a pak mi řekli, že přece nechci dostat tatínka do vězení a tak to nikomu neřeknu. A po pár týdnech v nemocnici mě pustili domů. Co se dělo potom, nemá cenu popisovat. Už jsem jen fungovala jako otvor. A ne jeden. Když mi okolo 14 začala růst prsa, tak mě nechal. Co se doma dělo, věděly učitelky, určitě tušili sousedé, věděla to matka. Nechali mě tak.
Dnes mám dvě děti, ale nenávidím muže, nevěřím světu, nesnáším sex. Mám zdravotní potíže s břichem, jsem velmi úzkostná. Pedofily vidím všude. Dceru chráním takovým způsobem, že to je šílené. Vím, že na ni přenáším svůj strach, ale nemůžu si pomoct. Bohužel jsem ukončila terapii a vrátit se už opravdu nemůžu. A jiného terapeuta už nikdy nechci.
Jediné, co vím, je, že líp nebude. Žiju, směju se, dělám spoustu věcí, ale pořád jsem špinavá. Co víc, rozumím i těm mým obranným mechanismům, rozumím spoustě věcí, proč dělám to či ono, hlava chápe, ale reakce těla a zoufalství v duši nezměním. Jsem a vždycky jsem byla na tohle všechno sama. Nejvíce na světě mi chybí mít mámu, která by mě byla ochránila.
Předchozí