Jeden milý člověk, shodou okolností jistou dobu ministr české vlády, ale fakt otevřený a milý člověk, jinak lékař a volnočasový sportovec, mi kdysi vyprávěl vlastní zkušenosti, které se od té doby s úspěchem držím.

Šli s manželkou a dvěma malými dcerami na vejlet po Fatře, on měl předem naplánováno, kolik ujdou a kde budou kempovat. Přišli na jedno hezké místo a dcera se ho zeptala, jestli tam nemůžou zůstat. On že ne a ona se zeptala. "A proč ne?" A on se zamyslel a řekl si: "No jo, proč vlastně ne?" A od té doby, když jsou na vejšlapu a někdo chce zastavit, prostě zastaví. Já se to snažím dělat taky tak, a opravdu, pokud se každých 3-5 km udělá zastávka, často se toho ujde mnohem víc a hlavně příjemněji, než když se maká podle nějakýho předem danýho plánu určenýho doma za stolem. Jo, někdy "ne", protože se začíná stmívat a my si zapomněli baterku, nebo se schyluje k dešti atd. Ale jinak je ta otázka "a proč ne?" univerzální a má v sobě i univerzální odpověď.