Na druhou stranu jsem jednou těžce užasla nad sestřenicí, se kterou jsme naplánovali výlet na rozhlednu. Šlo se pěšky a vědělo se to předem, že se jde pěšky, jít chtěla. Dorazila v botách na podpatku (budiž, bylo jí tehdy cca 50, asi ví, co dělá), pak se celou cestu plahočila a cca co 5 minut se vyptávala, jak je to ještě daleko a kdy už tam budeme. (podotýkám, že tam vedla cesta po značce a délka trasy byla známa předem, z mého pohledu turisticky líné lemry to byl kousek delší než úplně malý kousek, ale žádná výprava). Horší než pětileťák, fakt.