já asi ani nikdy mámě nic zlého neřekla... v pubertě jsem se hádala s tátou a to jsem na něj vyřvala ledacos, dneska vím, že asi ne úplně správně, ale v tehdejších souvislostech to prostě tak bylo... naši měli divně rozdělené role a od toho se to odvíjelo... to jsem ale pochopila až jako dospělá a v té době už jsem byla na pusu opatrnější... málokdy něco zlého z pusy vypustím, v afektu většinou nemluvím, protože vím, že bych ranila jen pro ten "bod" a jakousi pomyslnou morální výhru - v reálu to žádná výhra pak nebývá... takže jsem-li vzteklá, raněná, mlčím nebo odcházím... konflikty řeším až zase uklidněná...