My se dohadujeme celkem běžně, ale jako "Ťafka" to není, to je spíš z povahy, jsme impulsivní a horkokrevné, já asi víc, mamka už má svůj nadhled a potřebu klidu. Taky má potřebu poučovat, ale ona to tak nemyslí, spíš chce navést lepším směrem, jen to někdy působí kolizi, prostě mi není pět. Taky umí moc hezky kárat, v klidu a opisem, zabírá to, zastydím se, omluvím nebo se snažím napravit - to doufám budu taky jednou umět, tak, aby kárání vedlo k sebereflexi.

Občas vypustíme jedna nebo druhá něco, co zamrzí, bývá to spíš ve spěchu, rychlosti. Minulý týden jsem byla u dr a vyprávěla jí, jak jsem dopadla a ona se pustila do poučování, necháváš všechno na poslední chvíli, musíš se o sebe víc starat a ze mě vyletělo ty jsi hnusná. Že poučuje a sama na tohle kašle, že přece ví, že si nemůžu jen tak snadno domluvit termín, abych si zajistila Rišku nebo se on sekne a můžu to akorát odvolat, to všechno v jednom blbém vyjádření. To už jsme stáli ve dvěřích a pak vypadli, honila jsem se, že mu musím dát oběd (režim). Doma z něj vypadlo, že jedl s babičkou. Hned jsem jí volala, vysvětlila, omluvila.
No jo, slovo je jako vystřelený šíp... Moje ostuda.