Podle mně je otázka konkrétních rodin jaký je jejich způsob komunikace a to je dané povahami. U nás jsme "prskavky", s mámou máme rychlé a slovně úderné hádky, o kterých za chvíli ani jedna nevíme, prakticky se ani jedna nemůžeme slovně té druhé dotknout. Můj manžel to ze začátku moc nepobíral, po těch dvaceti letech nás zná a neřeší. Je jedna konkrétní věc, kterou mámě zazlívám a kterou už změnit nejde, ale že by mi to žíly trhalo každý den, to ne. Jinak je hodná, vstřícná, ví, že si do ničeho nenechám kecat a respektuje to - většinou. Někdy je umíněná jak malé dítě, dokáže se zatesnout na nějakém nesmyslu, například i když od nás dostane nový iPad, protože ten starý už je pomalý, tak pořád oživuje i ten starý, neskutečně pomalý, přestože v tom novém má přetažené vše, co používá. Jediné, co jí neúspěšně zkouším odnaučit, aby neposílala fotky vnoučat pro nás cizím lidem, i když jí to někdy nedá. Jo a vždycky litovala naše psy, že musí poslouchat, přičemž ona zvládne do roka rozmazlit i čubu, která se k ní dostane perfektně vychovaná ve svých deseti letech