No, co tak pozoruji, děti jsou obecně kritičtější ke svým rodičům než naopak. Spousta lidí tady si na rodiče stěžuje, přitom o svých dětech prakticky všichni mluví dobře. A jsem přesvědčená, že část těch dětí to stejně vidí jinak a taky by si našly, co se jim na rodičích nelíbí. Problém je i to, že co rodiče myslí dobře na základě svých zkušeností, berou děti jako úkor.

Když jsem například nepustila 14 letou dceru na oslavu Silvestra na chatu se spolužáky ze septimy, takže kluci ve věku okolo 17 let (bez dospělého), dozvěděla jsem se, že jsem paranoidní, omezuji ji a dusím. A vůbec že jí nevěřím. Vyčítá mi to dodnes. A přitom za tím z mé strany byla snaha ji chránit, protože ona vůbec netuší, co se tam může stát.¨

Já jsem měla klidnou pubertu, taky mě nikdo moc nehlídal, takže jsem neměla proč se vymezovat a nějak se hádat. Spíše mě taky některé věci vadí, mohly být jinak, ale chápu, že rodiče si mysleli, že jednají správně. Určitě jsem někdy něco řekla špatného vůči rodičům, ale asi ne tak zásadního, v dospělosti už asi vůbec ne.