Já si při těchhle debatách vždycky vzpomenu na "vnitřní dítě", které jsem absolvovala... A soudím, že každá matka v dítěti nějaký ten šrámeček zanechá. Takže (když odhlédnu od těch, co způsobí velké a hnusné šrámy) tam tehdy byli lidi s matkami, které byly chladné a nemazlily se s dětmi, i dítě, které si stěžovalo, že bylo muckáno pořád a že mu to dodnes prostě vadí. Děti, které byly příliš kontrolovány, i děti ponechané příliš napospas, což vnímaly jako nezájem. Děti, frustrované nátlakem rodičů kvůli výkonů, i děti, frustrované absencí podpory a nátlaku. Děti nucené do studií i děti nucené do zaměstnání...

Vždycky jsem si představovala, jak budou jednou psycholožkám vykládat moje děti o mně

Dospělý člověk bez velkých traumat by měl být schopen brát rodiče, jací jsou, nechat jim ve svém životě prostor, ale neponechat jim řídící pravomoce ani vlastní odpovědnost. O tom dospělost je