My jsme měli společný účet, kam šly veškeré naše výdělky včetně odměn. Do manželství jsme přinesli každý nějaké úspory, které jsme považovali za společné. K účtu jsme měli každý kartu a na běžnou útratu jsme z něho vybírali a také z něho šly všecky platby za bydlení. Pokud si někdo z nás chtěl koupit něco většího, řekl to tomu druhému a domluvili jsme se, zda ano nebo ne. Taky jsme spolu řešili hypotéku, koupi auta, zařízení bytu, dovolenou. Nebylo to tedy komplikované podnikáním, oba jsme byli zaměstnanci. Nikdy se nikdo z nás nesnažil toho druhého nějak podvést, zneužívat nebo mu nevyčítal, že málo vydělává. Peníze byly prostě všechny naše společné. Tak nám to oběma vyhovovalo, tak jsme to znali z našich rodin a nic jiného jsme nechtěli. O peníze jsme se nikdy nehráli, ani v době, kdy jsme jich moc neměli a museli se uskromnovat.