To, že má starý člověk své děti vůbec neznamená, že mu ty děti jsou ochotné pomoci. To byl případ mojí kamarádky důchodkyně. Její rodina v jejím domě uklízí a seče trávu až po její smrti - dokud žila a prosila o pomoc, tak jí vždy bylo řečeno, že to si zvládne zajistit sama. a tak pak požádala mě/ nás, abychom jí pomohli - často jsme to šli udělat rovnou sami, protože už jsme věděli, jaké odpovědi se jí stran dětí a vnoučat dostalo.

Jsem-li o to či ono slušně požádána, tak většinou ano, pomůžu umím-li. Většinou je to ale tak, že já nabídnu svou pomoc. Vlastně takhle jsem si i před lety našla skvělou kamarádku důchodkyni. Tak dlouho jsem nabízela pomoc až ji jednoho dne přijala a postupně jsme se seznámily, "propojily" se naše rodiny - naše s její - známe vlastně všechny její sourozence, její děti, její vnoučata... nedávno zemřela a strašně moc chybí i když nám přidávala práci a občas i víc než bylo "snesitelné". Nicméně byla tu, byla fajn, pomáhali jsme si vzájemně, sdíleli se s denními starostmi... a teď strašně moc chybí.

Pokud bych z nějakého důvodu nechtěla jít do domu, bytu cizího člověka a nebo bych tam nechtěla poslat manžela tak minimálně bych paní zkusila zprostředkovat s její součinností opraváře nebo technika. Dle mojí zesnulé kamarádky vím, jak byla hotová z vyřizování po úřadech... často ani netušila kam by měla zavolat...