jak kdy, ale když nechci pomáhat (viz tvoje situace), podávám to jemněji
jednu dobu mě takhle zastavoval po cestě z práce pán z domku, kolem kterého musím chodit - chtěl si povídat, měl pocit, že mě zná, když mě vídá chodit kolem... žádný osamělý, v domku žije s ženou a dospělou dcerou, ale prostě byl povídavý... občas trochu mimo (asi si mě spojoval s některými lidmi ze své minulosti), většinou ale dobře orientovaný... nabádal mě třeba, ať si obarvím vlasy na blond, protože ta moje tmavá mě dělá starší a vypadám pak nejmíň na 30 (opáčila jsem, že to je fajn, když je mi 40 ), dával rady k výchově dětí, protože kluk v pubertě se musí držet zkrátka (synovi bylo kolem 10 let), sděloval mi cenu brambor v jednotě, někdy povídal o práci, domku... když jsem si povídat nechtěla (já teda nechtěla nikdy, ale občas jsem se zastavila), mávla jsem jen, že dneska spěchám...