Libiku, přesně dnešní doba je pro ně hodně složitá.
Co se týče mojí kamarádky - byly roky, kdy za ní jezdily davy (opravdu měla hodně kamarádek a kamarádů z řad vrstevníků), ale jak jim všem přibývaly roky a zdravotní potíže, tak už je vozili spíše občas a postupně velmi zřídkakdy jejich děti a postupně opravdu měla návštěvu jednou "za uherák". Prostě zůstala sama. Děti za ní jezdily velmi spoře, protože chodí do práce... Takže z mojí strany šlo defakto o denní pozdravení se - zkrátka nakouknutí, jestli něco nepotřebuje (v případě nouze aspoň telefonát) a případně ji jít potěšit aspoň tak, že jsem si vzala kafe a šla ho za ní vypít. Zřejmě jsem si k ní vybudovala lepší vztah než k mojí mamince, protože tu mám 300 km daleko, a proto mě teď tak drtí když jim dávám vyvézt popelnici a vidím v ní kamarádky kabelku... je mi z toho strašně moc smutno, jak málo toho po člověku zbude. :-(
Navíc si uvědomuji teď výrazně víc, jak strašně málo stačí na to, aby člověk zestárl, onemocněl tak, že to vlastní děti nevidí (nechtějí vidět, protože to by znamenalo víc starostí, práce) a ocitl se na stejné vlně - děti se dnes rozjíždí přes půl světa, žijí často tisíce kilometrů daleko... prostě nikde není psáno, že nebudu jednou taky potřebovat nějakou hodnou paní sousedku, která mi bude ochotná pomoci případně udělat mi denně na pár minut společnost...