Taky mě přijdou některá zdejší přirovnání typu "starý pán, co krájí pažitku na brambory a stará maminka, co s láskou tyto brambory loupe, jako z nějaké budovatelské taškařice".

Byly doby, kdy jsem ve svém městě (co tu bylo málem navrženo na titul "největší hnůj na talíři") chodívala na obědy.

V centru je vegetariánská jídelna a také restaurace zdravého životního stylu, několik cizokrajně vyhraněných (za mě nejlepší Everest) a spousta tradičních českých, v té nejstarší sice ten smažák dostaneš, ale též kulajdu, bramboračku a domácí švestkový koláč či štrůdl.

Když už jdu do hospody, nejdu se tam vysírat. Pokud putuju krajem, kde fakt nic není (pamatuji takto třeba Švihov LP 1990) beru to jako poezii, pokud vlezu do hospody dneška, dohodnu se, jestli mě dokážou nakrmit a buď jdu o dům dál nebo si sednu a neremcám.