Kniha je pro mě příběh, jehož jsem svědkem. Mám ráda, když se mi při čtení příběhu vystřídají všechny emoce. Mám ráda dějové zvraty. Nečtu nijak těžkou, náročnou literaturu, čtení mám jako výlet do životů jiných. Léta jsem četla strašně málo, oči mi klouzaly po řádcích a nemohla jsem se soustředit. Letos na jaře se to zlomilo a začala jsem se pomalu rozečítat (několik knih od Mornštajnové, pak Šikmý kostel, Remarquovo Nebe nezná vyvolených) a chytla jsem slinu a tempo. Pro ilustraci, co jsem přečetla od začátku prázdnin:
Soukupová, P.: Pod sněhem.
Dvořáková, P.: Vrány.
Dvořáková, P.: Chirurg.
Dvořáková, P.: Dědina.
Hanišová, V.: Houbařka.
Hájíček, J.: Rybí krev.
Hájíček, J.: Plachetnice na vinětách.
Backman, F.: Muž jménem Ove.
Backman, F.: Úzkosti a jejich lidé.
Stehlíková, P.: Naslouchač.
Stehlíková, P.: Faja.
Z výše jmenovaných mě nejvíc oslovili ti poslední - Backman má smysl pro humor, který je mi blízký, a Petra Stehlíková mě překvapila tak, že se nemůžu dočkat jara, až vyjde Nasterea. A kdyby jen já, dokonce i moje dcera, která doteď četla jen povinnou četbu, hltá Faju a kňučí, kdy bude další díl.

Teď mám rozečtený Mlýn od Michala Vaněčka a v pořadí Murakamiho 1Q84. To jsou bichle, které mi nějakou dobu vydrží. A doufám, že vydrží i schopnost soustředění.