Kat, nemám pocit, že bych měla nějaké zvláštní zkušenosti :) Postižení přece fakt není nic, co by definovalo člověka jako takového. Jako zvenčí viděno možná mezi mými blízkými přáteli je opravdu nadprůměrný počet lidí s nějakou formou vážného postižení, ale... to se prostě tak jen seběhlo :) jsou to prostě lidi z mý smečky. nabalený v průběhu života, různě, tu jsme se potkali na masáži, tu jsme se seznámili přes sestřenici, tu máme prostě společné známé...

A já taky občas něco plácnu, zrovna před dvěma týdny se mi povedlo tak dokonale promluvit o provaze v domě oběšencově.. a zrovna ve vážném tématu smrti mámy (zrovna mámy člověka s postižením)... no, stane se :)

Loni se mě na to ptali moji studenti (kteří byli v rámci projektu za lidmi s některými typy genetického postižení) - jak mají vybírat slova, aby neurazili, nedotkli se... Tak já na to samozřejmě nemám žádný patent :) Ale věřím, a říkala jsem to i jim, že záleží na jejich vnitřním postoji k člověku před nimi. Že je to prostě cítit a pak i třeba zrovna nešikovně zvolené slovo neublíží. Že vnímání lidí jako lidí (jak píše rišulka) je naprosto dostatečná výbava pro to, aby tam šli.
Zatímco při vnitřním odporu to nezachrání ani důsledné používání manuálu paní Šimůnkové (která teda ale zase myslela opravdu na VŠE - myšlenka manuálu dobrý, ale je pro mě fakt přemrštěný).