No u nás je to taky jak v šaškecu (boží slovo ) starší AS, mladší AA, já o diagnosu neusiluju, ale aspirovat bych mohla, minimálně hraniční nejspíš budu. Manžel je normální, akorát je z nás na antidepresivech (nadsázka, bral je už před dětma). Se synem jsme taky třaskavá směs, holt jsme si moc podobní. Děti vedle sebe ucházejícně koexistujou, šarvátky jsou na běžné sourozenecké úrovni. Normální život nevedeme, omezení jsou přece jen znatelná, spousta věcí je moc komplikovaná a na řadu dalších nemáme odvahu nebo sílu. Koronokaranténa nás až tak nerozhodila, žijeme dost izolovaně tak jako tak, akorát ta škola. Starší by potřeboval víc dětskou spoečnost, kde by mohl odkoukávat normální chování, ale není moc kde jí brát. Ale když se občas zadaří, tak je znát jak rozkvete