"Ale zas mi to dává naději, že i moje děti jednou založí rodiny a já si užuji trošku klidu."

Už jsem to tu kdysi psala, ale mám tu historku ráda, takže ještě jednou. Jela jsem několik hodin v kupé ve vlaku s nahodilými spolucestujícími. S čtyřmi vědci - astronomy, kteří mířili na Havaj nebo do Chile do jejich observatoře. To se nestane každému, takže to museli být fakt profíci a nepochybně inteligentní lidé.

Jednomu zazvonil telefon a ozvalo se:
Čau brácho, jen ti volám, abych ti řek, že sem koupil to auto z toho bazaru, jak jsme se tam včera byli podívat a tys mi ho doporučil. Koupil sem to, co jsem si s ním nebyl jistej, ale jak se tobě nejvíc líbil ten motor. Tak díky moc za radu.

Můj spolucestující: Aha brácho, tys koupil tu starou ojetinu, co sme včera viděli? Tu modrou jo? No tak snad ta ojetina bude nějak sloužit no.

Následovalo nadávání na druhé straně telefonu a pak to tec chudák bez rozloučení zavěsil.

No a ti mí spolucestující z Pardubic snad až do Vídně řešili, že vůbec neví, proč se ten brácha naštval, a proč je vlastně každou chvíli takhle vzteklej. Řešili to zprava zleva fakt dlouho a ani se nepřiblížili správnému závěru.

Všichni ti pánové říkali, že jim prádlo na cestu balila manželka, takže zřejmě nějaké ženy mají. Pokud se nejedná o robotku, tak ji museli na něco sbalit a fakt jsem s docela zamyslela nad tím, jak se jim to mohlo podařit. Přitom vypadali jako milí, hodní, slušní lidé, ale jak uhnali tu manželku, to vůbec nechápu.