Jo, tohle byl přesně můj starší syn.
Nesnášel křik a hluk ostatních dětí, ve školce stál v koutě a zacpával si uši (než se otrkal, pak začal šéfovat mladším dětem).
Nesnášel, že ostatní porušují domluvená pravidla, nebo se ze srandy pošťuchují, perou.
Od první třídy nenáviděl tělocvik a miloval hudbu. V kolektivu třídy se cítil blbě, i když ho ostatní měli celkem rádi, hlavně holky.
Když pozval někoho k nám na návštěvu, do půl hodiny se toho nasytil a šel si sám hrát do kouta, s návštěvou si hrálo mé druhé dítě.
Z každé švp či skautské výpravy vyprávěl, kdo se na něj křivě podíval, co mu kdo řekl ošklivého a jak mu kdo ukřivdil
Pomohlo drobné vysvětlování běžných sociálních situací, třeba: Když tě někdo zve na svoje narozeniny, znamená to, že tě má celkem rád, jsi kámoš. A on: Fakt? Aha, to mě nenapadlo. A začal skákat radostí.
Teď už je celkem otrkaný. S tábora hned hlásil: mami, já pochopil, že to a to je legrace, a že když někdo dělá x, znamená to, že y.
A sám od sebe začal řikat hlášky typu: Tohle mám rád a nezáleží mi, co si o tom myslí ostatní. Nebo: Já jsem takovej a nestydim se za to.