A není to spíš tím, že ho neustále vidíš jako malého chlapečka? A tím se tak i cítí?
Co si pamatuji, tak tyhle spory s dětmi jsme si vždycky vyřizovali sami. V 9 letech už to bude čtvrťák, asi by mě tedy nenapadlo, řešit takovou věc (banalitu) s mamkou. A to jsem byla extrémní mrňavej introvert.
V dětském (a nejen v dětském) kolektivu je to podobně jako ve zvířecí říši a to tak, že králíček si těžko kdy troufne na tygra. Ale může se naučit poznat, jak tygr útočí a nějakým způsobem se mu bránit, jít z cesty, přechytračit. Podle situace.
Já jsem spíš zastánce ignorace nebo odvrácení útoku inteligentním ale hodně trefným slovním výstupem.
Můj muž má ovšem jiné zkušenosti. Jako asi 10leté dítě byl poměrně hodně šikanován, denně bitky atd. Musel se naučit taky prát a od doby, kdy svého agresora docela drsně zmastil a (nechtíc) mu zlomil ruku, měl pokoj.
Čímž nechci říct, že by měl syn cokoliv někomu lámat, ale trochu zocelení se by neškodilo. Chytat se máminy sukně v tomhle věku už moc dobré není.