Potkala jsem ráno v Kauflandu staříka 86 let. Měl plný vozík potravin a papír s dlouhým nákupním seznamem. Na první pohled jeden z mnoha nudících se důchodců, kteří pravidelně sledují akční letáky a obráží autem obchoďáky pro o korunu levnější mlíko.
Ve frontě na pultové lahůdky se pán rozpovídal s tím, že Tesco už má dnes za sebou. Nakupuje pro celou rodinu pravidelně (oni mu sepíšou ten seznam).
Byl docela čupr, ani hůlku neměl a prodavačkám za všechno poděkoval a popřál klidnou a příjemnou směnu.
Tento pán se stále snaží být něčím UŽITEČNÝ a je to tak úplně v pořádku. I dřív , v různých kulturách, společnostech a režimech - lidi pracovali dokud mohli nebo dělali činnosti na které stačili (hlídání dětí, drobné práce v kuchyni apod…). Bylo to přirozené a normální. Je to i lidská potřeba každého člověka. Díky našemu dnešnímu životnímu stylu to hodně vymizelo, alespoň ve velkých městech. Vidím kolem sebe hory sobectví, staří tím, že již nejsou (nebo nemají možnost být) užiteční – jsou na OBTÍŽ. Dožívají se vyššího věku než předchozí generace, ale jsou nemocnější (díky novým lékům déle udržení při životě i v nemocech, lékem na duši jsou potom antidepresiva) . Nebo to vidím moc černě a blbě?