Kat, děkuju :) To je do jisté míry ovlivněné tím, že se dost často pohybuju v prostředí pečujících a péči přijímajících (ne nutně spárovaných pečující-opečovávaný, což by tak mohlo vyznít, prostě lidé z obou konců spektra, kteří pocházejí z různých oblastí mého života) a povídám si o tom jak s těmi, tak s těmi.
V tomhle směru tu byly zajímavé a hodně rozporuplné příspěvky někdy minulý týden nebo kdy, od přispěvatelky Kukačka, které pak zmizely. Ona sama popisovala na jednu stranu svou formální touhu po respektu ze strany pečujících, na druhou stranu na ně přenášela spoustu zodpovědnosti za svá rozhodnutí.

nakolik se něco takového učí - netuším. Vím jen, nakolik to kdy kdo učil mě. A to tedy do určité míry ano, ale v teoretické rovině. Při střetu s realitou totálního nedostatku času na každého člověka - mi nějaké takové věci naprosto proklouzly mezi prsty, byla jsem ráda, že jsem ráda.

A i s tím druhým příspěvkem máš taky pravdu, člověk se samozřejmě musí umět rozhodnout. A někdy i za někoho rozhodnout, jde spíš o uvědomění si toho faktu přejaté zodpovědnosti, než totální neochoty ji na sebe vzít v kritické situaci.
Navíc bych řekla, že je to v tomhle konrkétním směru snazší u člověka, kterého celý život znáš, a tak dokážeš určitým způsobem dešifrovat jeho vyjadřování potřeb i při velkém omezení komunikace (rozumím manželovi, i když má rýmičku - ne, nechci to zlehčovat přesmíru :) )Novorozené dítě (abych se trochu vrátila zpět k diskusi:) ) je někdo, koho zatím neznáš a teprv poznáváš a tak je prostě těžší naučit se ho "číst".