Kat,
díky tobě jsem si vzpomněla na celou řadu situací, kdy jsem vytvářela něco, co mě bavilo a těšilo, a doma to neocenili. Nebo ocenili tím, že jsem dostala vynadáno, že jsem něco zničila nebo s něčím zacházela nevhodně. Poprvé snad někdy ve čtyřech letech, kdy mě bavilo dělat knížečky ze skládaného toaletního papíru, na které jsem kreslila cosi jako komiksy. Babička neměla pochopení pro použití toaletního papíru tímto způsobem a jediný, co mi řekla bylo, proč si nevezmu normální papír, že papír ze záchoda je "špinavej a plnej bacilů", nebo něco na ten způsob. No tak jsem jí to příště už neukazovala, pochopila jsem, že ji tohle zrovna netěší, nic víc se nestalo, ani mě to "nemrzelo". Samozřejmě si z dětství vybavím situace, kdy mě něco mrzelo, ale zrovna nesdílení radosti z nějakého výtvoru to teda nebylo nikdy.
Takže jsem z toho jaksi vycházela i při výchově vlastního dítěte.