U starých fotek je mi vždycky hrozně smutno, protože mě hned napadne, že ti lidé na nich jsou dávno mrtví. Na fotce se třeba smějí, povídají si, jsou šťastní a spokojení a dnes z nich nezůstalo nic.
Jako by nikdy nežili, necítili, nemysleli, neradovali se, nebyli smutní, zamilovaní,nic po nich nezbylo. Přijde mi ten náš lidský život jako marnost nad marnost. K čemu to vůbec je, snažíme se, něco budujeme, zakládáme rodiny, kupujeme domy, jezdíme od čerta k ďáblu, pracujeme, vychováváme děti a pak - PUF! Umřeme a všecko je pryč. I naše děti umřou, všichni příbuzní, přátelé a známí, nikdo nezbude a my jako bychom nikdy neexistovali. A nic se tím nezmění, nikdo nikomu nechybí, nebo vám chybí vaše praprapra babička? Víte o ní něco, co si myslela, v co doufala, co ji trápilo a co těšilo, nic, možná někdo najde v matrice jméno a datum narození a úmrtí. Tyhle myšlenky ve mně probouzejí staré fotky, ale i filmy. Ti lidé tam vypadají jako my, ale nejsou jako my, jsou mrtví, fuč a nic po nich nezbylo.