hroudo, uklidnit svoje vnitřní dítě je fajn...je ale pro někoho dost nepochopitelný to pojmout, co se pod tím skrývá.
Hodně lidí si v sobě zapouzdřilo svoje strašně silný negativní (i pozitivní emoce) v určitým věku svého dětského života. Ty emoce pak v určitých chvílích sráží lidi na tu dětskou úroveň...a to "dítě" se prostě v určitých podobných situacích stále dere do popředí.
někdy je to jak kdyby člověk byl chycen v tom bezvýchodném kolečku.
To se dá "odbourat"...většinou to chce na začátek trochu pomoci zvenčí.

A pak jsou ty zkušenosti už dospělého člověka, někdy se člověk dostane do situace (třeba manipulátoři vedle tohle spolehlivě umí), kdy sebehodnota člověka jde kousíček po kousíčku dolů, až se ten člověk jakoby opravdu ocitne někde, kam by se nedostal z minuty na minutu, z dne na den, spíš je sešlapáván "životem" , lidmi kolem, okolnostmi někam, kde je vyhořený, bez života, často i bez naděje a taky až třeba v nenávisti sám k sobě.
Ideální je, když si to člověk uvědomí a třeba na začátku si kousíček nechá pomoct zvenčí, jen vzít za ruku a vykročit...pak to už většinou zvládá sám a rád.

I to druhé jsem prožila a nevěřila bych tomu, že se mi to stane, ale jak tu kdysi někdo psal, je to syndrom "vařené žáby"...pomalu a pomalu se člověk sklání pod tou tíhou...a jakoby slábne a přestává si věřit...a mít se rád....a tak dál.