Bála jsem se dřív, ve městě v činžáku. Naprosto iracionálně, ale zato hodně, kdykoli jsem byla sama doma...když muž odjel třeba na měsíc pryč. Pak jsme šli do domku v témže městě, to už jsem se bát přestávala. Mj. i proto, že muž byl několikrát i pul roku mimo, došlo mi, že se nejde bát pul roku v kuse. I když jednou jsem přišla za tmy a v garáži se svítilo...pak se ukázalo, že to kočka...vypínač byl u skříně. To jsem měla nahnáno.
Tedˇ bydlíme na vsi, ne na samotě, ale i tak tu lišky dávají dobrou noc. Bát jsem se přestala asi úplně (ale taky nebývám sama doma, máme 4 děti od roka do deseti a nikdy nejsou pryč všechny). Někdy nezamknu, v noci chodím do zahrady. Ale občas mi taky nedělá uplně dobře jít celým domem na záchod, dum má skoro 150 let a záchod je od ložnice fakt daleko, zvláštˇ třeba po strašidelným filmu 😁.
Joo, ale vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou vyděsila. Měla jsem čerstvě 30, tehdy jen dvě děty, ty byly u babičky, muž pryč. Šla jsem si zaběhat, pak vlezla s knihou do vany. Otevřu první stranu a čtu, třicetiletá žena si šla zaběhat, pak do sprchy, ze zahrady ji sledoval vrah a zabil... 😎