Nebojím, mám trénink už od malička, takže jsem se naučila se strachem zacházet. Nemám pocit strachu ráda, takže když mě chce navštívit a obšťastnit, ignoruju ho. Úplně si umím představit tu vlnu, která člověka zaplaví. A já jí prostě zarazím. Takže se nebojím ničeho, co by se mohlo stát, ale nestalo se to.
Jsem sama doma poměrně často, vždycky jsem bývala. Takže bych se ustrachovala. Kašlu na to. Taky chodím sama po nocích a po venku. Nedovolím představám a pocitům, aby mě ovládly. Ovládám je já.
Náš dům také vydává spoustu zvuků. Žije si svůj život. Někdy ho poslouchám a zvuky přiřazuji. Někdy zůstanou záhadné a neidentifikovatelné.
Jednou jsem si před spaním a o samotě četla, spím v podkroví. Slyšela jsem šramocení, tak se šla podívat, co to šramotí. Nic tam nebylo. Po chvíli opět. Zase nic. Tak jsem zhasla, že raději usnu. Ale ozvalo se to těsně vedle mne na mužově opuštěné polovině postele. Byl to netopýr. Bál se víc než já, když jsem ho v rukavici chytala a vypouštěla do noci.
Někdy se chodím podívat, když jsem sama a slyším něco divného. Myslím při tom na detektivky a thrillery, kde lidé také chodí a neměli by, protože... Je pro mě výzvou zahánět a překonávat strach. Jsem silnější než on.