Pokud jde o klasiku, asi žádná skladba mě sama o sobě nerozpláče.
Dojme, ohromí, vzbudí všemožné emoce, ale k pláči vyloženě ne.
Nicméně když se spojí s nějakou konkrétní situací, vzpomínkou, tak to se pláč samozřejmě spustí a skladba to může být v podstatě libovolná.

Co mi už od mládí vhání slzy do očí samo o sobě, je písnička "Až zítra ráno v pět ..", vůbec nevím, kdo ji v originále zpívá a jak se vlastně jmenuje, ale když se to někde zanotuje, odjakživa slzím. Sama netuším, proč zrovna toto