Libiku,
mně přijde, že to pořád bereš jako volbu vnucenou společností nebo projev nějakého děsného „kariérismu“, ale realita je taková, že jsem neměla na vybranou. Rodiče jsem měla v podstatě jen jednoho, druhý se byl schopen s matkou soudit o 1200 Kč alimentů za poslední rok středoškolského studia, u soudu se tloukl v hruď, jak má pro mě v Praze garsonku, reálně mě ovšem vrznul do podnájmu ke své tchyni a chtěl za to dost tučný nájem (radši nepíšu, jak se mi tam žilo a jak se ke mně chovali, slabší povahy by mohly uronit nějakou tu kroupu, ale i já jako silnější povaha jsem tam vydržela sotva tři měsíce). Když nebudu počítat práci během střední školy, protože k té jsem přece jen měla ještě alimenty, tak se musím nějak živit od svých osmnáctých narozenin. Od těch osmadvacátých k tomu ještě navíc živím dítě. Že existuje něco jako mít v rodině dva příjmy, to jsem reálně zažila teprve těsně před čtyřicítkou.
Ne, fakt mě to nebaví, nikdy mě to nijak zvlášť nebavilo, ale holt jsem se nenarodila jako rentiérka, ve Sportce nebo jiné loterii jsem bambiliony taky nevyhrála, takže to dělám čistě proto, že nemám na výběr. Ujišťuji tě, že kdyby mi někdo ty peníze dával „jen tak“, ani by mě nenapadlo vytvářet nějaké pofiderní „hodnoty“. Ale to už jsem ti tu psala asi tak stokrát.