Vařit jsem musela od cca 13 let, ovšem nikdo to nebral jako samozřejmost. Chválili, podporovali, i v případech, kdy výsledek byl objektivně děsný. Jsem totální samouk, občas se něčím inspiruju, ale většinou si to předělám po svém. Nehodlám se tím stresovat, obvykle to nějak dopadne a vždycky se všechno snědlo. Mám děti žravé jako kyseliny, takže nehrozí, že by mi nad talířem dělaly ksichty. To by mě asi ta lehkost přešla. Nemůže to být tím, že na sebe moc tlačíš. Ta křeč, nebaví, musím, stejně se to nepovede...

Ale to se mi to kecá, chytrý rady, ale já mám podobný vztah k úklidu, jako ty k vaření. Byly doby, kdy jsem se snažila, ale teď už dost rezignuju a přistupuju k tomu tak, že někdo je dysgrafik, někdo dyslektik a já mám totéž na úklid.