Monty, a co když konkrétní otec opravdu pošle dítě do školy ve spodním prádle, nebo je krmí chilli papričkami? Ok, tohle je nadsázka, tak ale co když pošle dítě do školy v roztrhané teplákové bundě zacákané od barvy a snídani vaří tak dlouho, že děti chodí pravidelně pozdě. A nedovolí dětem zařídit se po svém. ... Takhle nějak to bylo u nás. I tak měly děti tátu rády a nechtěly, aby jim zmizel ze života. Plyšáka si ovšem tehdy má nejmladší nosila stále s sebou pro pocit jistoty. A byla ráda, když se časem situace vyvinula tak, že už se mezi námi rodiči nemusela pravidelně stěhovat.
Měla své pevné zázemí a s otcem se vídala, kdykoliv chtěla, ale nebyla už tolik závislá na jeho nepředvídatelných požadavcích.