Speciální pedagogika je považována za kvalifikaci jak pro MŠ, tak i pro 1. stupeň ZŠ. Speciální pedagožky většinou proto míří na ZŠ, protože si tam víc vydělají, mají míň hodin přímé pedagogické činnosti a považují to za něco víc.

Jsou dobré na nápravy, když to mají od boha, tak zvládají bez problémů MŠ, ale když ne, může to být malér. Protože to nevystudovaly, mívají problém s prací s kolektivem, jsou to v podstatě samoukové. Mám dojem, že jim prostě víc sedí individuální práce. Ale když to nějak zvládnou, tak v zásadě neškodí. Obvykle vědí, jak má vypadat dítě připravené na zaškolení a jsou schopné ho tam dostat, nebo identifikovat problém.

Ve škole je to horší, protože tím, že vlastně nejsou z oboru, tak podle mě nejsou schopné plnohodnotně pracovat. Prostě nevědí, co a proč mají dělat, kam mají děti dojít. Zažila jsem i opravdový problém, kdy se stala ředitelkou školy speciální pedagožka prakticky bez praxe (jen s tím nutným minimem) a vůbec nebyla schopna rozeznat, jak kdo z učitelek učí, jestli učí, co mají, a co vlastně mají děti nakonec uměl. Uměla hezky sepisovat papíry.

Ale jak jsem psala, spegiální pedagožky mohou být opravdu dobré na nápravu, a když vědí, co mají děti naučit, tak to většinou dokážou velmi efektivně. Ostatně nejlepší přípravu na přijímačky, co znám, dělá taky speciální pedagožka.

Ovše myslím, že speciální pedagog bez jiné kvalifikace do ZŠ ani MŠ jako učitel nepatří, že to je spíš jakási legislativní nouzovka.