Val,
no vždyť o tom píšu. Tvůj problém je, že nejsi v pohodě sama se sebou. A dost možná právě proto, že jsi pod vlivem okolí, který od tebe něco očekávalo připadáš "nedoceněná".
Ode mě asi okolí taky ledacos očekávalo. Jak jsem tu psala, byla jsem pokládaná za "geniální dítě", což mě ale spíš než cokoli jinýho sralo, protože to znamenalo, že se mnou pořád něco vymetali jak s cvičenou opicí a bylo dost těžký to v průběhu ZŠ odmítat, protože jsem problémů měla až tak dost a moje máma ty kázeňské prohřešky nesla těžce - sama byla vždycky vzorná a poslušná holčička - takže mě jednou dokonce i zmlátila řemenem, když jsem řekla, že se na nějakou soutěž vykašlu, že tam jít nechci. Na střední už to bylo v pohodě, tam jsem v podstatě nemusela chodit a nikdo ode mě nic nechtěl (a ani neočekával, protože moje "nadání" bylo zcela mimo studijní obor). Jenže mě to okolí prostě bylo dost ukradený, "okolí" ať si žije svůj vlastní život, já si budu žít ten svůj, a podle sebe, ne podle nějakého "okolí".
Vůbec nemám pocit, že mi něco uteklo nebo že jsem mohla někde být - mohla, ale jsem na to moc líná a moc velký požitkář, všechno, co mě kdy bavilo bylo z hlediska studia těžce nerentabilní, a bohužel jsem se nenarodila jako rentiérka, co by si mohla celý život studovat ze zájmu a nemusela přitom vydělávat peníze. Byla to moje volba, chtěla jsem to tak, nevím, čeho bych měla litovat nebo proč se vůbec zamýšlet ve stylu Heduš Homolkový.