mad, obávám se, že ani to by nebylo tak úplně relevantní
já si jako dítě pamatuju tu bezmoc, kdy se naši hádali a to hrůzné vědomí, že jsou spolu jen kvůli nám (proto jsem na to tak háklivá) - jak já si přála, aby šli od sebe, za jejich rozvod bych bývala dala cokoliv... až po letech se ukázalo, že to vlastně bylo dost jinak, rodiče jsou spolu nadále, nadále se hádají, ale já už vím, že je to proto, že jim to nějakým zvráceným způsobem vyhovuje, že se potřebují hádat, že to prostě jinak neumí a přitom se (asi) mají rádi, jsou na sobě závislí...
ale já si prostě pamatuju tu atmosféru, dodnes je mi kolikrát fyzicky špatně, když se začnou hádat a jsem u toho... jako dítě jsem se kolikrát i pozvracela...
jinak jako dospělá se teda taky občas s mužem pohádám, klidně před dětma, ale taky si to vyříkáme a vlastně jsem ráda, když to děti vidí... pevně věřím, že se hádat umím a snažím se to učit i děti