Jasně že jo Jen je škoda mít z toho depky.
Na jaře jsem dceři četla Deník Anny Frankové. Měla z toho lehce zamotanou hlavu, ale uznala, že nám se vlastně nic neděje. Oni byli zavření ve stísněných prostorech, nesměli nikam, nesměli ani svítit, byli rádi,že se vůbec nají a hlavně-žili v absolutní nejistotě. A přesto měli plány, čekali na budoucnost.
Moji kluci zase šílí z těch posiloven. Od rána tady hekají v obýváku, před garáží, vyrábějí provizorní činky, cvičí. Od zítřka budou jezdit k nějakýmu známýmu, co má doma perfektně vybavenou posilovnu. Tak jen přežít dnešek