Pro mě to na jaře bylo mnohem horší. Ze dne na den jsem musela přestat podnikat, nevěděla, co bude. Měla jsem opravdu sebevražedné myšlenky a neskutečné úzkosti. Nikdy jsem se nebála kovidu, ale nemohla přestat myslet na to, že jsou doma zavřené děti, které někteří rodiče týrají. Psala jsem to tu, schytala to. Teď neřeším ty pracovní věci. Zvládla jsem je, zvládnu i teď, mám to ošetřeno, odzkoušeno, jdu do toho od zítra naplno a ani jediného studenta nebudu učit naživo. Úplně všichni souhlasí s přechodem na online hodiny, jako bonus budu mít i nové. Teď mám už jen ty úzkosti z těch dětí doma s rodiči alkoholiků, pedofilů, s hladem, s nemožností tomu utéct. Že mě ničí roušky, to nemá už cenu psát. Paralyzují mě. A jestli je zavedou i venku, obávám se, že do jara se z domů nedostanu. Pominuly ty starosti o práci.