Babi, díky, přidám ještě jeden postřeh, který není jen můj, mají to i lidé kolem mě a studenti, které učím. Velkou změnu kvality života k lepšímu nám přinesla prostá možnost žít podle svého přirozeného biorytmu. Celá rodina už na jaře pookřála jen tím, že se nemuselo ráno vstávat, jen jedno dítě je skřivan, ale je to mírný skřivan, který si v tichosti žije vlastním životem a nemá problém vyčkat na začátek provozu. Je to dcera, třeťačka, teď už je zvyklá, že ráno, než my ostatní vylezeme, spočítá příklady a udělá doplňovačky na pravopis, pak kreslí nebo maluje.
To samé studenti, učím adolescenty a protože je všechno přes počítač, můžu sledovat, kolik prací je odevzdaných a komentů napsaných před desátou dopoledne. Jedno procento (a to mám ještě podezření, že to jsou závodníci, kteří to píší PŘED spaním). Provoz začíná po obědě, mírně. Jeden menší odpolední peak a potom večer a v noci do jedné, kdy chodím spát. Jenže v té době mám už svoje děti odučené, pobyté na čerstvém vzduchu, najedené, všechno jsme si řekli. Pohoda. Studenti si taky pochvalují a jdou neuvěřitelně rychle dopředu. Co před měsícem "nešlo", stává příjemným zvykem. Potřebují komunikovat, když jsou na příjmu, s někým, kdo je na příjmu. Pokud jsou obě strany "živé", jde to velmi rychle a je to fakt radost. Inspirují, tvoří, jiskří. Protože prezenční prudiči a s odpuštěním "víšco" jsou najednou odzbrojeni. Možná bloumají v nákupáku a hádají se s prodavači.