Ano, od září, kdy je vcelku zřetelné, kam situace směřuje, žiju v určitém osobním - no, nechci to nazvat lockdownem, ale prostě v nastavení, které pokud možno snižuje přenos nákazy. A postupně víc a víc, jak se situace prudce zhoršuje.

Byla bych strašně ráda, kdyby období, které nutně vyžaduje věci jako uzavření škol apod., bylo co nejkratší, takže se ho svým chováním snažím zkrátit, a snažím se hlavně svým malým osobním příspěvkem umenšovat riziko pro ty, kteří jsou v tuhle chvíli ohroženější než já sama.

A zároveň se snažím poskytovat maximum, co jde, k tomu, aby riziko nákazy mohli snižovat i blízcí lidé kolem mě. Snažím se vytvořit určitou pomáhající síť kolem sebe.

Každý drobný čin se počítá a maličkým kousíčkem pomáhá zvrátit misky vah na tu lepší stranu. Je to jak při volbách - schovávání se za "jeden hlas stejně nic neznamená" je analogické "nač bych se snažil, když stejně ostatní se nijak nákaze bránit nesnažej". Obojí je chybné a obojí pak vede ke špatným koncům.

Mám v tomhle ohledu ráda známý Havlův citát - "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.".
Máme naději - a máme ji právě v tomhle. Ve velké součinné síle mnoha drobných dobrých rozhodnutí.