Jsem, úzkostná i bez kovidu, teď to je všechno horší.
Přibrala jsem dvě kila, protože více jím. Přesně rozumím to mechanismu a uvědomuju si, že celé dlouhé roky v terapii jsou v čudu. Jako dítě jsem měla hlad, ne takový ten, co mívají moje děti půl hodiny před obědem, ale jakoby celodětský. A když jsem měla jídlo k dispozici, jedla jsem "do zásoby", protože jsem zase nevěděla, kdy jídlo bude. A teď, jak nevím, co bude, tak jsem si zrovna dnes uvědomila, že dojídám veškeré zbytky.
Obrovskou úzkost mi způsobuje, že někdo, koho opravdu moc toužím vidět a mám moc ráda, mě teď vidět nechce. Jako chápu její důvody, pracuje s lidmi a denně jich vidí deset, jsem těžký astmatik a mám vysoký tlak, navíc teď jsem měla fakt nějaké potíže s extrémně vysokým tlakem, navíc od srpna hodně kašlu, prostě její důvod je, že mě chce ochránit a nechce mít na svědomí, že by mě nakazila. A já nechci, aby mě kdokoliv chránil, raději bych se s ní prostě viděla.
Nemůžu si stěžovat na nedostatek práce, naopak, učím opravdu hodně, mám okolo 50 hodin týdně a navíc od září i nové studenty. Přímo dnes se hlásí zpátky další dva bývalí studenti, kteří by chtěli lekce. Oba mi svorně řekli, že angličtina pro ně byla taková "terapie" a cítí, že by teď chtěli a potřebovali hlavně uklidnit. A já cítím, že nesmím zklamat a samozřejmě je vezmu. A pak mě stresuje, že vlastně pořád jsem stejná. Pořád mám pocit, že se musím zavděčovat. A "bojovat", abych nebyla v očích ostatních ta špinavá holka od té alkoholičky ...
Mám úzkosti z toho, že nevím, co bude. Kdy to skončí, kdy přijde jaké nařízení, kdy se co zase zavře. Potřebovala bych jasné informace stylem, když bude tohle, stane se tohle. A to tu nemáme. To mají v Irsku a závidím jim to. Jakmile vím, co se stane, když nastane něco jiného, funguju perfektně, protože počítat umím a logicky uvažuju. Já svým úzkostem rozumím a přesně vím, k čemu patří, ale tu hlavu prostě vypnout nemůžu.
A špatně snáším to, že vím, že jsou některé děti s rodiči alkoholiky a pedofily. Uklidňuje mě jen to, že oproti jaru lépe funguje systém krizové pomoci, už mě neuklidňuje to, že ty děti se k té pomoci nemusí dostat. Je to takové složité. Počasí mi nevadí a náladu mi dnešní šedivý den nijak neovlivní.
Teď třeba nemám ani jedinou letenku v šuplíku a nic na co se můžu těšit. Strašně moc mi chybí plánování zimní cesty s kamarádkou. Nebyly jsme spolu na původně naplánované dovolené v září, nepojedeme na prodloužený víkend v lednu.
Doma máme docela hezký režim, hodně hrajeme hry, chodíme denně hrát, i teď večer ve tmě, discgolf, čtu, začala jsem znovu plést, ušila jsem dvě stě roušek pro jeden Klokánek, dělám spousty věcí. A vlastně vím, že musím, protože jakmile se flákám, ty černé myšlenky nemůžu zahnat.
Já vím, že jsme na tom všichni v podstatě stejně, naopak, jsem na to dobře, nemám existenční starosti, jsme zdraví, máme doma teplo, nic mi nechybí. Vlastně jak to čtu, tak jsem jen rozmazlená holka, co se jí zalíbil ten život, který před kovidem měla.