Přidat odpověď
Taky začínám pociťovat úzkost. Ne z toho, že bych se bála, že onemocním a umřu nebo nedejbože děti, omezená se kromě těch blbých roušek moc necítím, protože já moc nikam nechodím ani normálně. Mám úzkost z toho, že nevidím východisko. Ten virus, zdá se, tu bude už navždy, asi se ho nezbavíme. Vakcína zatím není a i kdyby byla, tak já jí nevěřím, nenechám do sebe píchnout něco, co je udělané honem honem, co když se nějaké vedlejší účinky projeví za 3-4 roky? Stoprocentně účinný lék taky není a ani nevím, zda se nějaký vyvíjí a zda nějaký vůbec vyvinout lze. Nemá to řešení. Jasně, všecko zavřeme, nikdo nebude nikam chodit, zavřené školy, žádné cestování, promořenost poklesne, uvolní se to, promořenost stoupne. A tak pořád dokola. Jak dlouho to naše ekonomika a nejen ona vůbec může vydržet? Nikdo neví, co bude, nikdo neví, co by se mělo udělat. A myslím si, že ten bezstarostný svět, který byl v době předcovidové, je nenávratně pryč. Nevidím světlo na konci tunelu.
Předchozí