Jak mi je? Cítím naštvání! Na všechno a všechny, co na opatření kašlou, protože dle mého je lepší mít na puse roušku a dodržovat hygienická doporučení tak, aby mohl život alespoň trochu normálně běžet, aby mohly být děti ve školách, chodit do kroužků, aby se zase mohlo tancovat, cestovat. Protože jestli tohle brzo neskončí, tak mi hrábne. Nejsem schopná žít sama, chodit jen do práce a domů, potřebuju se stýkat s dalšími lidmi (cizími), potřebuju se jít bavit, prostě žít! Chci se těšit na vánoční trhy, na lyžování. Nemůžu sedět doma sama a pořád dokola číst knížky nebo se koukat na televizi. Takový život není pro mě. Tohle psychicky prostě nedám. Takže kdybychom měli takhle žít dál, tak prostě končím! Takhle žít dál odmítám. Pokud by mě měl vir skolit a já zemřít, fajn, jsem s tím smířená, protože při delším takto nežití by to stejně nemělo dál smysl takhle přežívat.