Jak je mi? Se mnou tluče zlost a vztek. Vlastní nemoci se sama nebojím, tíseň nepociťuju. Vlastně už není proč. Už jsme se s manželem oba nakazili. Ani nevíme kde a kdy. Ironií osudu jsem dodnes první a jediná osoba, koho znám, že je pozitivní. Nemuselo to být. Kdo a kde na nás nákazu přenesl, se už nedopátráme. Nemuselo to být. Infekce byla mírná, dva dny teplot. Teď stejně budeme muset od testu setrvat deset dní v izolaci. I to nemuselo být. Minimálně deset dní v karanténě budou muset být moji nejbližší spolupracovníci a ochromí to chod pracoviště. Taky to nemuselo být. Naštěstí se zatím zdá, že jsem na nikoho nic nepřenesla. Rouška je nejen standardem, ale v mém případě i rukavice, čepice, igelitová zástěra a jednorázový plášť. Občas i obličejový štít. A nijak jsem se za těch x let nesmrskla. V pátek jsem se potácela ve frontě na odběr, slečna přede mnou vypaluje rypák, za mnou dva další mají roušku ležérně na bradě jak blicí pytlík. Vskutku odpovědný přístup na tak rizikovém místě. Za přenos a současnou situaci nemůže vláda ani ilumináti, ale lidi, co nejsou ovce a všichni vědí, jak se covid šíří a jak tomu zabránit, ale je potřeba najít viníka, kterým nikdy nejsem já, ale vždycky někdo jiný.
https://psychologie.cz/covid-emocni-inteligence/