Libiku já nevím.

Já jsem od dob studií na VŠ nastavená na očekávání kolapsu ekosystémů a , jak tu už léta přiznávám, jsem velmi úzkostná a nikdy jsem nežila s pocitem "mně se to stát nemůže" (snad s výjimkou rakoviny prostaty či varlat), ale naopak s pocitem "proč by se to nemohlo stát i mne?" (myslím průsery, ne jackpot ve Sportce) .......takže teď zažívám dost divnou směs pocitů, protože jsem nečekala, že až bude nějaká krize, budu řešit, co mám furt vařit potomkům, co mají distanční výuku, a že jeden z mých problémů bude, že se nemůžu soustředit na čtení ....

Takový trochu paradoxní je, že léta blbě spím a léta jsem úzkostná, mám katastrofický očekávání, ale TED JE TO NORMÁLNÍ A POCHOPITELNÉ , to je docela nový pocit