Toho jsem si všimla už dřív, měli jsme to v rodině. Úplně nejlépe a nejdéle prosperovala babička, která krátce po sedmdesátce navzdory přání rodiny odešla žít do domu s pečovatelskou službou. Žila tam přes dvacet let úplně naplno. V klidu a bez starostí se zabývala tím, co ji bavilo, v kontaktu s vrstevníky, plnohodnotné vztahy, kamarádky, chlapi, soukromí. Rodinu navštěvovala a rodina navštěvovala ji, ale byla nezávislá. Kdyby žila u svých dětí, neměla by soukromí žádné. Ona to dobře věděla. Taky pak, když zeslábla, tak odtamtud za žádnou cenu nechtěla a u syna, kde měla maximální fyzické pohodlí a lásku rodiny, do roka umřela.
Teď mám v dosahu paní hodně přes osmdesát, žije úplně sama ve velkém bytě, děti jí vozí nákupy, chvíli s ní pobudou, ale pak musí jít. Ona nezvládá chodit ven, nemá přátele dostupnější než daleko na telefonu. Nudí se a trápí se. Snaží se pracovat doma, jenže to nezvládá, ve výsledku ji to akorát frustruje. Mohla by také do chráněného bydlení. Ale je už moc unavená, aby se sama nějak rozhodla a prosadila si to rozhodnutí. Rodina usuzuje, že "pokud by babičku vyrvali z prostředí, na které je zvyklá, umře". Nevnímají, že jí není dobře a ani se jí nezeptají, aby to "nevypadalo blbě". K nikomu domů nechce, jaký div..