Někdy je to fakt těžký.
S mým mužem jsme spolu 21let. Zná mě dobře, je pozorný, má radost když mi udělá radost, fakt si vyhovíme v naprosté většině věcí. Mám pocit že obvykle spolu umíme mluvit, říct si co jednoho těší nebo naopak štve. Jo a procestovali jsme spolu už hezkých pár zemí, takže mám dojem, že jsme cestovně kompatibilní
Teď o víkendu jsme jeli na výlet. Já bych mohla výletit pořád, a především miluju "výhledy a panoramata". No ale kvůli práci, domu a zahradě jedeme tak 1 za měsíc někam na ca půl dne, já bych klidně dala 20-25 km ale s ohledem na rodinné příslušníky volím tak ca 6-12km vycházky. Teď byly v plánu hory, konkrétně Špindl. Měla jsem tam jet na víkend "s holkama" - takových ca 25 žen, ale individuální chodící program, to bylo pochopitelně zrušeno. tak jsem opatrně navrhla jestli tam nepojedem jako rodina na celodenní. Neděle proto, abychom byli odpočatí, a taky mělo být hezčí počasí. měla jsem plán výletu, zjištěnou lanovku že jede, pořádnou svačinu, děti měly vybavení odpovídající místu pobytu, nikoho nic nebolelo.. prostě ok. Cíl byl projít po červené hřebenovku s několika vrcholy, přičemž ty výšky měly být ca od půlky trasy (tj první část hlavně nahoru). Počasí ušlo, ale nahoře samozřejmě foukal vítr a honily se mraky. Nahoře to trochu skrečoval syn, protože si nechtěl vzít rukavice a tvrdil že půjde s rukama v kapsách, za což jsem mu vynadala - kvůli bezpečnosti, no a můj muž se vzteknul. Pak šli oba nacureni jak puci ca dva kilometry a pak na rozcestí se mě muž útrpně ptal, kudy dál. Byly možnosti pokračovat po hřebeni v původním plánu, nebo sejít už do údolí. Chtěl jít dolů.ja mu řekla co bych si přála - jít dál, že tam jsou ještě dvě vyhlídky, ca 2,5 km plus. Cítila jsem nepohodu u něj i u syna, tak jsem měla pocit, že je lepší už jít zpět. No ale bylo mi to líto. Tak jsem se zeptala jestli ho bolí ta noha (v minulosti několikrát mluvil o patě). Řekl že ne, ale proč máme jít dál když tam jsou "zas jen další kameny".
V tu chvíli mě dožral. Nevadilo by mi zkrátit cestu kvůli počasí, bolesti nebo únavě, že jsme se zpozdili nebo tak. Ale že od začátku ví kam jedeme (kopce plné kamenů), že jedeme takovou dálku, šlapeme tolik do kopce a pak ve finále když má být ten "zlatý hřeb" tak to zařízne protože.... Prej kameny. Půl cesty z kopce jsem byla otrávená jak malajskej šíp. A tu druhou jsem se dušovala, že příště pojedu určitě s kamarádkou.
Tolik k tomu co kdo očekává...
Jemu dám k narozeninám šutr.