Už jsem měla v životě 2x (kvůli úrazu před 20 lety a nyní kvůli koronaviru) příležitost se zastavit a zamyslet, jak dál. Tehdy doslova, byla jsem půl roku v nemocnici a další půlrok se učila chodit. Teď je to zastavení za pochodu, protože mám děti a o ty se musím starat. Ale přemýšlím, jak by co mohlo fungovat jinak. A popravdě mohlo, ale za současné finanční situace (a nebudeme si nic nalhávat, jen doufám a modlím se, že ta se nezhorší, nad tím že by se zlepšila nepřemýšlím) to není reálné. Dětem chybí jejich obvyklé aktivity, které ze mě dělají taxikáře. Jediné co se dcerám povedlo už na jaře bylo, že se v ZUŠce zbavily klavíru a mě povinnosti je tam 4x týdně vozit (měli jsme celkem vzdálenou ZUŠku i na poměry Prahy, protože jsme se stěhovali až v době, kdy tam ony už chodily). Ovšem teď by do toho maratonu měl nSKOČIT i mladší syn, což skóre vyrovná.